PROPAMÁTKY | Zpravodajství

ROZHOVOR | S Evou Bažantovou o kominickém muzeu – 1. část

13. 8. 2022 Kominické muzeum vzniká z bývalého hostince v Záříčí na Táborsku. | Foto: Eva Bažantová | Licence: Všechna práva vyhrazena ZÁŘÍČÍ (TÁBORSKO) | Zmapovat historii kominického řemesla se snaží manželé Eva a Josef Bažantovi, tahouni neziskové organizace Kominické muzeum – spolek pro založení muzea kominického řemesla a jeho propagaci. Aktivity spolku přibližuje jeho předsedkyně Eva Bažantová.

Kde se vzal váš vztah ke kominickému řemeslu a nadšení pro badatelskou činnost spojenou s jeho dějinami?
Jednoduchá prvoplánová odpověď by mohla znít, že jsem se provdala za kominíka. Důležitým důvodem, proč si manžel toto řemeslo postupem let zamiloval, bylo setkávání s lidmi – zákazníky, prožívání jejich každodenních radostí i starostí. Zjistil, že je mezi těmi lidmi rád a že ho tato profese naplňuje. Odjakživa měl sběratelské sklony, a tak se rozhodl, že zmapuje kominíky táborského okresu, kde pracoval. Začala vznikat a rozrůstat se sbírka figurek, pohlednic i historických dokumentů o kominících na Táborsku. Rodina nezůstala jeho vášně ušetřena a postupně nás „nakazil“. Celou historickou agendu jsem později nejen převzala, ale podstatně ji prohloubila a rozšířila.

Kdy a u koho se zrodil nápad založení spolku, který by vybudoval a provozoval Kominické muzeum?
Myšlenka muzea se rodila přímo úměrně s množstvím přibývajících předmětů. Opakující se výstavy vždy přinesly i nějaké ztráty nebo újmy na exponátech, tak jsme si řekli, že stálá expozice by mohla tato rizika eliminovat. Započala takřka detektivní práce nejen v badatelnách archivů, ale i v terénu. Nejednou jsme se ale setkávali s reakcemi údivu, že „kominíci ještě nevymřeli“. Uvědomili jsme si, že se z této profese postupně stala jakási popelka. V založení muzea jsme spatřovali i prostor pro ucelený seriózní výzkum historie profese. Naše členská základna zůstává však velmi úzká. Řada lidí sice naše aktivity sleduje, podporuje a stále se ptá, kdy už muzeum otevřeme, ale ruku k dílu přiložila jen malá část. Aktivní lidé, zapálení pro nekončící dobrovolnou práci, se nám nehlásí. I proto postupují přípravy mnohem pomaleji, než jsme původně očekávali.

V jakých prostorách muzeum vzniká a co už se podařilo udělat?
Protože žijeme v Táboře, směřovali naše úvahy nejprve k pronájmu volných prostor spravovaných městem. Ty ale v té době nebyly k dispozici. Na zakoupení vlastní nemovitosti ve městě jsme neměli dostatek prostředků, proto jsme se rozhlíželi po venkově a po dvou letech hledání padlo rozhodnutí zakoupit stavení v Záříčí u Dírné.

Je to poměrně starý dům, který desítky let sloužil jako hostinec. V 80. letech minulého století proběhla absolutně necitlivá a nevkusná rekonstrukce, která z obytné části interiéru vyrobila sídlištní 2+1. Naštěstí některé prvky mimo byt zůstaly zachovány. Je tu tak stále zachovaná pec a celá původní místnost, které ale zatím čekají na svou rekonstrukci. Když jsme objekt koupili, sedávali tu ještě na návsi pod lípou staří sousedé, kteří na jeho nejlepší léta vzpomínali. Tehdy jsem si s plnou vahou uvědomila, jak důležitou funkci ten prostor v obci sehrával a že máme příležitost mu toto poslání vrátit.

Kdo se na obnově objektu a budoucích expozicích podílí? Kde na to vše hledáte finanční zdroje?
Financujeme ji víceméně sami z vlastních rodinných prostředků. Éra podpory malých venkovských muzeí bohužel skončila právě v době, kdy jsme se do našeho projektu pouštěli. Zahraniční kominická muzea jsou zaštiťována a tím leckdy i podporována celostátními profesními organizacemi, někdy také obcemi nebo okresy či kraji. Pokoušeli jsme se tak samozřejmě získat pro tuto myšlenku Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo pro místní rozvoj, Společenstvo kominíků České republiky i zastupitele Jihočeského kraje či sousedního Kraje Vysočina. Zatím bohužel marně.

Jediné Společenstvo kominíků v roce 2019 drobně přispělo na panely naší putovní výstavy a v loňském roce alespoň skromnou částkou na adaptaci výstavního mobiliáře. Tu a tam zašle některý z příznivců příspěvek na účet naší veřejné sbírky a podpora přišla také od několika kominických firem. Táborská firma Památky Tábor nám věnovala konstrukční materiál na výrobu výstavního skeletu a ještě ho velmi ochotně přivezli až na místo.

Kdo však někdy podobný projekt realizoval, tuší, že nejen rekonstrukce, ale i ostatní navazující aktivity jsou bezednou nevýdělečnou studnou, kde je dalších a dalších peněz potřeba neustále. Manžel tak již sedmým rokem přesluhuje penzi a vydělává na potřebné úpravy. Díky své manuální zručnosti dovede řadu úkonů zastat sám, ale například vodu, elektřinu nebo truhlařinu přenechává odborníkům, kterým pak alespoň asistuje. Ruku k dílu ve svých volných chvílích přidávají ale i další členové spolku, sousedé a kamarádi.

Husitské muzeum v Táboře nám v průběhu své vlastní rekonstrukce nabídlo za odvoz vyřazené vitríny, rok nato jsme získali podobně vitríny z muzea ve Veselí nad Lužnicí. Truhlář Jaroslav Červ je pak uzpůsobil našim potřebám. Další vyřazený nábytek nám poskytla Zemědělská škola v Táboře. Některé kusy ještě na svou adaptaci čekají.

Ve druhé části povídání se dozvíte více o exponátech Kominického muzea i nedávno vydané knize Kominíci.

Bližší informace se dozvíte na stránkách KOMINICKÉHO MUZEA. 

Fotogalerie

 

 

Téma: Muzea a galerie Veřejné sbírky Příklady dobré praxe Neziskové organizace Dobrovolnictví Rozhovory Všechna témata