PROPAMÁTKY | Zpravodajství

Konferenci o vodárenských věžích hostilo Národní technické muzeum

26. 11. 2014 Účastníci konference | Foto: Tom Droppa | Licence: Všechna práva vyhrazena PRAHA | Ve dnech 13. a 14 listopadu pořádal Institut pro památky a kulturu další ročník konference PROPAMÁTKY. Letošní téma se věnovalo obnově a využívání vodárenských věží. Setkání se konalo v Národním technickém muzeu.

První den patřil příspěvkům, které se na téma vodárenských věží dívaly z mnoha úhlů. Účastníci se mohli dozvědět, že během pěti staletí bylo na našem území postaveno na 495 vodárenských věží, z nichž se památkové ochraně těší zhruba necelá pětina. Tento poměrně nízký počet byl dán především zájmem zapisovat na Ústřední seznam kulturních památek zpočátku zejména hrady, zámky a později sice i průmyslové a technické stavby, ale vodárenské věže byly často jen součástí většího areálu.

Bylo připomenuto, že vodárny neslouží a nesloužily jen k rozvodu pitné vody do měst a obcí, ale také k rozvodu vody technologické na dráze s parní trakcí, v papírnách, pivovarech a dalších vodu používajících provozech, stejně jako v léčebnách, na zámcích či v zahradách. V exkurzu do historie vodárenských věží se přítomní mohli dozvědět, že první zmínky o nich pocházejí z období renesance a souvisely s rozvojem měst, ale i výroby a řemesel.

První byly ještě ze dřeva, až později se stavěly kamenné. Nejstaršími z nich byly Staroměstská vodárenská věž v Praze nebo v Jičíně a Táboře. Obrovský rozvoj vodárenských věží nastal s příchodem průmyslové revoluce, kdy se stavěly čistě účelové stavby. Až kolem roku 1900 se mění pohled na tyto mnohdy architektonicky hodnotné objekty. Mezi přední architekty, kteří se věnovali i tomuto druhu staveb, patřili Jan Kotěra, Josef Gočár nebo v druhé polovině 20. století pak Karel Hubáček.

Vodárenské věže musely stát zpočátku kvůli rozvodu vody u vodního zdroje – nejčastěji u řek, s rozvojem páry už prakticky kdekoliv. Až do 19. století byly vodovodní rozvody dřevěné a teprve pak se přešlo na litinu a další materiály. Jedna z přednášek se věnovala vodárenské věži v Benešově, další se zaměřila na příklady těchto staveb na území států Visegrádské čtyřky. V následujícím bloku přednášek byly zmíněny příklady úspěšných obnov a konverzí vodárenských věží v Třebíči, Vratimově nebo Kladně-Rozdělově. Poslední příspěvek přiblížil nádražní vodárenské věže u nás a v zahraničí.

Na podvečer byla pro účastníky konference připravena exkurze do nedaleké již nefunkční vodárenské věže na Letné v blízkosti Národního technického muzea. Nyní slouží jako multifunkční budova pro potřeby města Prahy. Samotný večer byl pak věnován oslavě sedmých narozenin Institutu pro památky a kulturu, o němž jsme přinesli článek ZDE.

Pro přítomné účastníky byly na druhý den uspořádány dvě tematické exkurze. První z nich byla komentovaná prohlídka Muzea pražského vodárenství v Podolí, druhá provedla zájemce po pražských vodárenských věžích nalézajících se na vltavském nábřeží.

Setkání se uskutečnilo pod záštitou Ministerstva kultury. Partnery konference byly Pražské vodovody a kanalizace, a. s. a Národní technické muezum. Více informací o předchozích odborných konferencích pořádaných Institutem pro památky a kulturu naleznete na stránkách KONFERENCE PROPAMÁTKY.

Fotogalerie

 

 

Téma: Průmyslové dědictví Konference a semináře Příklady dobré praxe Neziskové organizace Vodárenské věže Všechna témata